Málo známé výročí

S malým zpožděním chci připomenout jedno výročí. Pro nás je prakticky neznámé, pro naše západní sousedy je hodně známé.

Dne 22.2 uplynulo 76 let od úmrtí Sophie Scholl, jejího bratra Hanse a jejich přítele Christophera Probsta.

Většina občanů Česka tato jména nezná. Na tom není nic odsouzeníhodného. Koneckonců kolik Němců zná jména hlavních aktérů atentátu na Heydricha. Tento článek píšu hlavně proto, abych tyto lidi představila i u nás. Zda si někdo z čtenářů začne vyhledávat další informace je jen a pouze na nich. 

Sophie a Hans Schollovi se narodili v meziválečném období, pocházeli z německé protestantské rodiny. V mládí je nadchly myšlenky německého národního nacionalismu a vstoupili do mládežnických organizací Svaz německých dívek a Hitlerjungen. Brzy však jejich nadšení vyprchalo, neb pravidla a hlavní idee těchto organizací odporovaly jejich křesťansko-liberální výchově a přesvědčení.

Velmi záhy si začali uvědomovat zrůdnost nacistického režimu a spolu se svými přáteli založili spolek Bílá růže. Nebyla to skupina s pevným řádem a myšlenkami. Spíš se zde neformálně organizovali různí odpůrci nacismu. Zde se snažili nenásilnou formou bojovat proti režimu. Především tiskli odbojové letáky, kde informovali společnost o krutých činech nacismu. Uváděli na pravou míru propagandistické zprávy týkající se vojenských (ne)úspěchů německé armády.

Toto samozřejmě nemohlo ujít pozornosti nacistické policie, která samozřejmě začala pátrat po členech odboje. Když Sophie s Hansem roznášeli letáky na univerzitě v Mnichově byli chyceni a spolu s přítelem Christopherem Probstem vyšetřováni. Všichni měli sice skvěle nachystané obhajující odpovědi na vyšetřovací otázky. Nicméně byli již nějakou dobu sledováni a u nich doma byly nalezeny důkazy. Všichni tři byli postavení před soud, který je odsoudil k trestu smrti. Od distribuce letáků, přes vyšetřování až k popravě neuplynul ani týden.

I když všichni věděli, že budou odsouzeni za velezradu k popravě, vzdorovali nechvalně proslulému soudci Rolandu Freislerovi vzdorovali. Snažili se vykřičet do světa absurditu celého procesu. "Kdybyste Hitler a vy neměli z našich názorů strach, tak bychom tu nestáli!" prohlásil u soudu Hans. Ještě týž den po vynesení rozsudku byli popraveni gilotinou. Všichni tři svůj osud nesli nesmírně hrdě a ani těsně před popravou nikdo z nich neprojevil strach.  V následujících měsících byli popraveni další tři členové organizace. Další byli uvěznění.

V roce 2003 se sourozenci Schollovi v anketě Naši nejlepší umístili na 4. místě.

A proč vlastně o nich píši? Bojovali proti režimu, který napáchal mnoho zla i u nás. A hlavně prokázali velkou statečnost. Někdo možná namítne: Vždyť jen napsali a roznesli pár letáků, no dobře a pak řekli svůj názor u soudu. Ale nadělali během akcí spoustu chyb a pak jen pasívně čekali, až je odsoudí a popraví. Osobně si myslím, že boj nemusí být vždy nutně ozbrojený. Odvaha se nemusí vždy dokazovat s nožem či střelnou zbraní. Slovo mnohdy dokáže být účinnější zbraň než meč. Mnozí vládci se jej bojí více než všech střelných zbraní dohromady. A stát hrdě před popravištěm nedokáže každý.

Nemusíte se mnou souhlasit. Můžete nad mým názorem mávnout rukou, že to je už dávno a nestalo se to u nás, tak proč se o událost zajímat. Možná za toto také Bílá růže bojovala. Proto chci její vůdčí členy připomenout. Už jen proto, že si pozornost zaslouží.