Žlutá pohádka - Věčně unavený Osmdesátka

Na kraji Brna byl velký areál, kde parkovaly kamiony a také spousta žlutých autobusů. Některé jezdily do Prahy, některé jezdily do Ostravy, jiné zase do Zlína. 

Na každém z nich se střídali dva řidiči a také tam pomáhaly stevardky. Na vše dohlížel pan Dispečer. Ten kontroloval, zda jsou autobusy po technické i vzhledové stránce v pořádku. A také dohlížel, zda není na silnicích nějaký problém, který by mohl způsobit velké zpoždění autobusů. Pak se musel rozhodnout, zda zůstane na své původní trase nebo pojede po objížďce. Ti všichni se zkrátka starali, aby autobusy jezdily dobře a pokud možno včas a byly pěkné a čisté. A že to bylo někdy práce! Tu chyběla voda na chlazení motoru, tu byl prasklý řemen pohánějící klimatizaci, jindy zase byla politá podlaha, nebo špinavá okna. Někdy zase nebylo prakticky nic potřeba a to si pak řidič i stevardka vážili, že mají chvilku volnou, aby si třeba mohli popovídat, jak se jim vlastně celkově daří. Ale těch chvil nebylo mnoho. Inu cestující chtějí nějaký servis a tak se posádka musí snažit, aby byli spokojení. A autobusy se snažily spolu s nimi. Tedy alespoň většina se snažila.

Jinak tomu bylo u Osmdesátky. Ne, že by se přes den špatně pracoval. To byl naprosto vzorný autobus. Jezdil bez problémů, při zpoždění dělal co mohl, aby pomohl řidiči jej stáhnout, o přestávce nechal v klidu posádku plnit si své povinnosti. Ovšem, jakmile dojeli poslední cestu do cíle tak užuž, aby byl na parkovišti odstavený a mohl spát nebo si povídat s ostatními autobusy. „No tak,“ rozčilovali se řidič Mari a stevardka Terka, „aspoň tu podlahu a okna nás nech umýt.“po té, co Osmdesátka sám zhasnul světla a zavřel dveře. „Vždyť to je čisté,“ trucoval autobus. „Ale už,“ zlobil se řidič Fanouš, „nedrž ten špunt od nádrže, ať tam mohu natankovat naftu. V nádrži je jí už málo.“ „A však to stačí,“ odbyl jej otráveně Osmdesátka. „To stačí sotva na první cestu!“ „Tak si natankuje Mari zítra ráno.“ „Do rána se může stát cokoli, mohou tě převelet na jinou, delší linku, nebo může Mari zaspat.“ „Nic se nestane, já prostě už nikam nejedu, já chci jít spát, mám už slabé baterky“ (což nebyla pravda).

A takhle to šlo neustále. Jen výjimečně se podařilo autobus přemluvit, aby zůstal vzhůru o pár minut déle, a mohlo se vše nachystat na další den. I pan Dispečer, mu domlouval, že to takhle nejde. Nakonec Osmdesátce pohrozil, že z něj udělá střídací autobus. „To je mi jedno,“ odsekl autobus, „já tady nebudu po celém dni honění ještě lítat pro naftu a pro vodu a ještě abych zůstával kdovíjak dlouho vzhůru kvůli úklidu.“ „Jak si přeješ,“ odtušil pan Dispečer.

Tu se ho Fanouš i Mari jali přemlouvat, aby dal autobusu ještě šanci. Koneckonců i pro ně by to znamenalo střídat autobusy, které by byly kolikrát ve špatném stavu. „Dobře,“ souhlasil pan Dispečer, ale jen jednou vás Osmdesátka večer nenechá dělat vaše povinnosti a bude střídat, kde se dá. Ale nebojte, vy budete dostávat pěkné a poslušné autobusy.

A tak mu řidiči zkusili domluvit, že být střídacím autobusem není žádný med. Každý na autobuse udělá jen to nejnutnější a pryč od něj. Žádné pravidelné umývání, žádné prohlížení, zda něco nechybí, zda je vše na svém místě. Ale autobus tvrdohlavě opakoval, že mu to je jedno. „Však to stejně neudělají,“ povídal večer jinému autobusu, „ a i kdyby, tak dotankovat mě musí a zkontrolovat mě taky musí každý řidič.“ „To jo, ale rozhodně tě nebudou pravidelně umývat a pečovat o tebe.“ Ale Osmdesátka si to odmítal připustit.

Dva dny na to přišel do autobusu dříve než obvykle jiný řidič. Vrazil do tachografu svou kartu řidiče, otočil klíčem a prudce se rozjel. „Dneska nejedeš do Olomouce, dneska jedeš do Prahy, abys věděl,“ oznámil řidič a prudce se s Osmdesátkou rozjel.

Po pár desítkách kilometrů byl Osmdesátka celý rozcukaný. Neznámý řidič s ním jel rychle, prudce brzdil, do zatáčky s ním hrubě trhl. Když se autobus ozval, ať s ním jede jemněji, tak jej řidič tvrdě odbyl, aby nemlel a pracoval, že tu není od toho, aby komentoval jeho řízení.

Když konečně dojeli do Prahy a zpět, řidič s ním zajel na benzínku (Osmdesátka se vůbec nepokoušel protestovat, že se mu nechce, natolik se bál řidiče), uzávěr mu byl otevřen tak prudce, až měl Osmdesátka strach, že mu jej utrhne. Vzápětí řidič bezohledně vrazil pistoli do nádrže. Pak jej odstavil, aniž by na ně cokoli umyl. Celkově to byl hrozný den. Už se těšil na další den, že s ním pojede Mari nebo Fanouš.

Ovšem v noci jej probudili a že pojede do Košic. Tam s ním řidiči jezdící tuto linku sice zacházeli lépe než předchozí den,večer mu setřeli čelní sklo a zrcátka, ale to bylo vše. A tak to šlo den po dni celé dva měsíce. Nikdo jej pořádně neumyl zevnitř ani zvenčí, nikdo nezkonroloval, zda má dost kapaliny do ostřikovačů, oleje, čistou klimatizaci, zda ho něco někde nebolí, nedře. Nehledě na to, že měl mnohdy odřený lak, prasklé sklo u světel, nalomené poziční světlo (improvizovaně narovnané pomocí klacku a izolepy).

Počal prosit pana Dispečera, aby jej zase navrátil na jeho původní linku, k Fanoušovi a Marimu. Pan Dispečer však trval, ať ještě chvíli zůstane střídat. Koneckonců to tak chtěl, ne? Jednou s ním jela jako stevardka Terka tak ji prosil, aby se přimluvila u pana Dispečera nebo u řidičů, aby se mohl vrátit. Že je mu líto, jak se choval, že si uvědomuje, jak mu bylo předtím dobře. Sliboval a plakal, až se Terka slitovala a u řidičů i u pana Dispečera se přimluvila.

Po pár dnech se ocitl v Brně a ráno přišel Mari a Terka a pan Dispečer. „Milý Osmdesátko,“ promluvili „dáváme ti ještě jednu šanci. Budeš opět jezdit s Marim a Fanoušem. Ale jestli jednou jedinkrát někoho nenecháš udělat co má, jednou jedinkrát budeš kvůli své lenosti zanedbaný, budeš střídacím autobusem natrvalo.“

Autobus slíbil, že se polepší. A skutečně: Celá posádka jej následně týden dávala dohromady zevnitř i zvenčí a on nijak neprotestoval, i když už se mu chtělo spát nebo byl vedle kamarád. Snažil jim večer více svítit, aby jim to šlo lépe. A zůstalo mu to napořád. Mari, Fanouš i Terka si jej od té doby nemohli vynachválit, jak skvělá je s ním teď spolupráce. Sloužil jim věrně dlouhou dobu, dokud neodešel do služby k jinému dopravci.