Žlutá pohádka - Bojácný Stodvacetšestka

Vedle Osmdesátky stával často Stodvacetšestka. Jezdil s ním otec a syn – Honza starší a Honza mladší.

 Byl to velmi pracovitý autobus. Svoje povinnosti si plnil do puntíku a ostatní pracovníky také nechal bez problémů plnit své povinnosti. Ke kolegům se choval velmi přátelsky. Honzové si jej nemohli vynachválit a mnozí řidiči i stevardky jim autobus záviděli.

            Jednou takhle vyjel Honza starší na cestu do Zlína a cítil, že Stodvacetšestka trochu hůř brzdí. Bylo to sotva postřehnutelné, nicméně Honza byl pečlivý řidič a tak o přestávce šel zkontrolovat gumy a podvozek. Zjistil, že vzorek gumy začíná být sjetý a kola jsou volnější. Kola dotáhl ale po pár dnech byly opět povolené. A tak vše nahlásil panu Dispečerovi a autobus musel do servisu. Po několika dnech se vrátil s opraveným podvozkem a vyměněnými pneumatikami. Akorát byl mírně nervózní. Po pár jízdách se zdál být opět v pohodě a tak si toho Honzové prakticky nevšimli. Jen stevardka Domča jej nějakou dobu bedlivěji pozorovala.  Když se však autobus zdál být v klidu, mávla nad vším rukou.

            Po čase všem členům posádky přišlo, že špatně funguje klimatizace. V autobuse bývalo tepleji, než byla nastavená teplota a chvílemi klimatizace silně hvízdala, že to lezlo na nervy cestujícím i posádce. Honzové zkontrolovali řemen, který se zdál být v pořádku, vysáli prach z hlavního průduchu, ale stále to nechladilo, jak mělo. Nechali to zkontrolovat hlavním opravářem Vaškem drobných závad na autobusu. Ten také nic nenašel. A tak se zeptali Stodvacetšestky: „Hele, nějak špatně nefunguje klimatizace, nevíš, čím by to mohlo být?“ „Nene,“ ujistil je překotně Stodvacetšestka. Honzy to uspokojilo, jen Domča se znovu zeptala: „Opravdu o ničem nevíš?“ „Ne, nevím,“ odvětil lehce dotčeně autobus.

            Po pár dnech přestala klimatizace fungovat úplně. Zrovna s tím jel jiný řidič, který zaskakoval za Honzu mladšího. Ten se podíval na řemen pohánějící klimatizaci. Byl skoro celý prasklý. „To si toho jako ani jeden nevšiml,“ rozčiloval se, když jej vyměnil a oznámil to panu Dispečerovi. „Oba dva jsme to kontrolovali,“ ohradili se, „vždyť i Vašek to kontroloval a nic nezjistil. A autobus nás ujišťoval, že také o ničem neví. Muselo to prasknout náhle.“

            Za pár týdnů jeli přes kopce kolem Buchlova a do vrchu se plazili prakticky krokem. Ať se snažil Honza starší řadit, přidávat a ubírat plyn, jakmile jeli delší dobu do kopce, tak se šinuli hlemýždím tempem. Po dojetí do zastávky Honza zhasnul motor, znovu jej nahodil, vše zkontroloval, ale nic špatného nenašel. Když jeli zpátky opět kolem Buchlova tak měl ten samý problém. „Stodvacetšestko, proč tak špatně jedeš do kopce, co je s tebou? Nepotřebuješ jít do servisu?“ „Já vůbec netuším, proč jsem jel tak špatně. Prostě mi to nejelo, ale to byla určitě chvilková indispozice. Servis nebude potřeba.“

            Když příště jeli do kopců u Buchlova, byl Stodvacetšestka o poznání rychlejší. Stejně tak tomu bylo i v ostatních dnech. Jakmile však dojeli do cíle, byl autous hrozně unavený, byť se to snažil nedat jakkoli najevo. Honzům zásadně tvrdil, že mu nic není, že se jim vše jen zdá, že jsou moc vyplašení. A ne, opravu určitě nepotřebuje.

Po nějaké době byl Honza starší nemocný a jel místo něj cizí řidič. Ještě než vyjeli z města a Domka začínala hlásit, řekl jí řidič: „Nic nehlas, nikam nejdeme, autobus nemá vůbec tah, asi se vytrhla hadice od turbodmychadla.“ Zastavil a šel se podívat do motoru. Ovšem musel celý motor zhasnout, protože byl úplně žhavý, že se na něj nedalo sáhnout.

            Když motor vychladl, zjistil řidič, že se skutečně vytrhla hadice od turbodmychadla a tedy autobus nemůže jet dál. Musel přijet náhradní autobus a Stodvacetšestka se šoural do do garáží s tím, že je později odvezou do servisu. Zavolali Honzům, co se stalo, aby si z autobusu vzali svoje věci, neboť si v servisu pár dní pobude.     

            Honza mladší přijel ke Stodvacetšetce  ptal se ho: „Ty hele, tys vážně nic netušil? Ten motor špatně táhnul už delší dobu.“ „Ne, nic jsem nevěděl,“ ujišťoval jej autobus. „vždyť to jelo docela slušně.“ „To jo, ale často nám s tátou přišlo, že jsi po jízdě do kopců hrozně unavený.“ „Nene, občas jsem byl unavený, ale kdo není.“ Totéž opakoval, když se jej vyptával Honza starší a také pan Dispečer. Tentokrát to už přijali s jistou nedůvěrou.

            Po opravě autobus jezdil nějakou dobu bez problémů. Po čase všem přišlo, že autobus hůř brzdí. I když vše důkladně zkontrolovali, tak na žádnou závadu nepřišli. Stodvacetšestka také tvrdil, že se nic neděje. Brzdy se po rozmluvě s autobusem zlepšily, jen to občas při brždění skřípalo a syčelo. Občas zapípala kontrolka, že je málo vzduchu. Ale jen na chvíli a hned zase zmlkla.

            Až jednou jeli jinou trasu, kde bylo hodně kopců a mnohdy velmi prudkých. Stevardky tam měly zakázáno obsluhovat cestující, protože to bylo nebezpečné. A v těch nejhorších místech začala na Honzu mladšího hulákat kontrolka, že není vzduch. A brzdy pracovaly velmi slabě.  Honza s autobusem pomocí retardéru pomalu dojel na nejbližší odpočívadlo, kde jej odstavil. Pan Dispečer mu zajistil náhradní autobus i s řidičem. Honza pokračoval s jiným autobusem do cíle a druhý řidič odvezl Stodvacetšestku.

            Odpoledne volal pan Dispečer, že z autobusu uniká vzduch a vzhledem k tomu, že různých problémů bylo víc poslední dobou. A kontrolky v autobuse je zřejmě nezaznamenaly, tak bude muset jít na důkladnou kompletní prohlídku. Ještě později Honzovi volal Honza starší, že autobus tvrdí, že mu vůbec nic není a absolutně jej nedokáže přesvědšit, že na tu prohlídku musí. Honza mladší začal tušit, že bude problém i jinde než v kontrolkách. Slíbil, že s autobusem promluví, jakmile dorazí do garáží.

            V garážích stál Stodvacetšestka a nervózně se rozhlížel, když přijel Honza a rovnou šel k němu celý nazlobený. „Tak tobě prý nic není, jo? Vždyť ti nefungovaly brzdy! Tak mě napadá, ta kontrolka ohledně vzduchu už dřív občas problikávala. Tys ty problémy měl již delší dobu, co? Koukej říct pravdu!“ „Ano,“ špitl autobus. „To se mi snad zdá a proč jsi to držel pod pokličkou? A jen tak mimochodem, ty dřívější problémy – ohledně klimatizace a ohledně turba – o tom jsi taky věděl a nám jsi věšel bulíky na nos, že se nic neděje. Hádám, žes řemen před naším nahlédnutím posunul, aby nebyla vidět prasklina. A hadici od turba jsi nějak dokázal držet, aby nikdo nepoznal, že se odtrhává, že je to tak?!“ Stodvacetšestka nevěděl, kam se světly. „Uvědomuješ si, že to může být i nebezpečné? Hlavně teď s tím vzduchem a brzdami. Ohrozil jsi mě, Domču, tátu, cestující. Lhal jsi nám, panu Dispečerovi, technikům! Fakt nevím, jestli nepožádám o jiný autobus.“ „Prosím, ne,“ vyděsil se Stodvacetšestka. „A jak ti mám věřit, že někoho z nás neohrozíš?“ „Prosím, já už to neudělám.“ Ale Honza celý naštvaný odkráčel pryč.

            Autobus byl nešťastný. Přišla k němu Domča a pan Dispečer. „Proč jsi to tajil,“ zeptali se prakticky současně. Stodvacetšestka ztlumil světla: „Já nechtěl do servisu.“ „Proč? Vždyť ti tam pomohou!“ „Když jsem tam byl na výměnu gum a opravě podvozku, tak tam na mě byli hrozně hrubí, dotahovali mi podvozek, až to bolelo. Bouchali do mě, kopali, ale ne jak obvykle, aby zjistili, zda vše drží. Byli suroví. „Propánakrále, tos měl říct,“ zlobil se pan Dispečer. „Dal bych tě k jiný opravářům a zmínil bych to vedoucímu dílen. A udělám to tak. Ale příště to řekni dřív. Takhle jsi všechny ohrozil.“ „Když já jsem to nechtěl před Honzou mladším přiznat, on je takový prudký. A ne vždy má pochopení pro slabost druhých.“ „To je,“ vložila se do toho Domča „ale mohl jsi to říct Honzovi staršímu, nebo mně, nebo panu Dispečerovi. A následně bychom to přetlumočili Honzovi mladšímu. Ale teď to máš u něj rozlité a musíš si to dát dohromady sám.“ „A nemohli byste to Honzovi říct?“ „Kdepak, ty sis to rozházel, ty si to musíš s ním dát dohromady. Já vím, on je prudký, ale je taky upřímný a férový.“

            Odvezli autobus do jiného servisu, kde jej dali kompletně dohromady.  Zacházeli s ním velmi hezky, že Stodvacetšestka celý pookřál. Když pro něj přijel Honza celý zamračený, byl autobus velmi nervózní, ale dodal si kuráže, aby si vše vyjasnili. Když vyjeli z dílen do garáží, autobus se začal nejprve potichu a pak čím dál směleji omlouvat a vysvětlovat, proč tak dělal. Sliboval, že už nebude nic tajit, vše řekne na rovinu. Jen tedy, kdyby cítil, že má Honza špatnou náladu, tak to řekne Honzovi staršímu nebo panu Dispečerovi, jestli to nevadí. Honza poslouchal a přikyvoval. „Dobře,“ pravil nakonec, „dám ti ještě jednu šanci. Ale je poslední a jestli přede mnou ještě někdy něco zatajíš, uděláš ze mě nebo z kohokoli jiného blbce, tak půjdeš opravdu pryč a nedám nic na tvoje slibování. Koneckonců já a táta zodpovídáme za celkový chod autobusu. Kdyby se cokoli stalo, třeba jsme havarovali, protože jsi zatajil závadu, tak budu mít obrovské problémy já a ne ty.“ Stodvacetšestka se šťastně rozzářil a ujistil ho, že vše řekne na rovinu, že mu toto bylo poučením.

A stalo se, vždy, když byla nějaká závada, problém s něčím nebo s někým, tak to autobus někomu řekl a vše se vyřešilo. Honzům pak sloužil hodně hodně dlouho.