Žlutá pohádka - Stotřicetosmička unesen černokněžníkem

4. 08. 2019 10:34:12
Stotřicetosmička to neměl jednoduché. Jeho řidič Luboš byl trochu morous. Dostat z něho víc jak dvě slova během jízdy bylo obtížné a úsměv byl snad nemožný.

O autobus se staral vzorně, vždy byl uklizený, vodu do kávovaru i do umyvadla měl doplněnou, v nádrži byl dostatek nafty, motor zkontrolovaný. Ale pokud zrovna nemlčel, tak byl na okolí často protivný. Jezdila tam i stevardka Miri, na kterou byl Luboš zvyklý a choval se k ní celkem dobře. Ta mnohokrát Lubošovi opakovala, že svět je přece krásný, tak se nemá cenu na něj mračit. Marně. A tak s autobusem snili o dni, kdy přijde nějaká událost, díky níž se všechno změní. Nebo, že prožijí velké dobrodružství jen spolu.

Jednou byl Luboš obzvlášť protivný a to i na Miri. Odsekával jí, bouchal s věcmi, o které jej požádala, hartusil, že udělala hnusnou kávu. Ta se snažila vše trpělivě snášet, ale na konci cesty neměla daleko k slzám. To už Stotřicetosmička nevydržel a po Lubošovi vystartoval, že ani on ani Miri nemohou za jeho špatnou náladu. Tak ať je neobviňuje z něčeho, co není pravda. „Nesmysl,“ odsekl Luboš, „oba dva jste k ničemu! Jdu teď pryč a ty, Miri, vyčisti pořádně kávovar, ať se to dá pít. A ty, Stotřicetosmičko, koukej pořádně spolupracovat s převodovkou, ať ti nikde nedrhne motor. A nikoho nepouštějte dovnitř.“ S těmito slovy odkráčel.

Miri vzdychla vzala kýble a šla pro vodu na čištění kávovaru a sedaček. Stotřicetosmička se zlobil se, protože měl Miri moc rád. Tu k němu přišel neznámý muž a spustil: Busíčku, pacholíčku, otevři mi svou boudičku. Jen tam nakouknu, jen co tě prohlédnu, hned zase půjdu.“ „Ne ne, já nesmím nikoho pouštět! A když se na mě někdo takto hloupě pitvoří, tak to už vůbec ne.“ „No tak. Já tak mluvím, protože se mi líbí oddané autobusy, jako jsi ty. A že ty musíš být svému řidiči nebo stevardce hodně oddaný, když si necháš tolik líbit.“ Stotřicetosmička naslouchal již pozorněji. „No tak, dej mi šanci, provezu tě nejen po dálnici, ale i kolem luk, hor, lesů. Zažijeme toho spolu mnoho zajímavého. Však tomu Lubošovi na tobě stejně nezáleží.“ „Máš pravdu,“ souhlasil autobus, vzpomenuv si na Lubošovo chování a slova jej pustil dovnitř.

Jenže jakmile vyjeli z parkoviště, zachechtal se neznámý: „Jsem černokněžník Milgaj a od teď jsi mým otrokem. Odvezu tě do mé říše a tam mi budeš sloužit.“ Nedbal nic na pláč a prosby o návrácení od Stotřicetosmičky. Za chvíli stál u černokněžnického hradu v říši Milgajov. Tam dostal mizernou naftu, do chladiče příšernou černokněžnickou vodu. A budou prý s černokněžníkem lákat děti na autobus s pohádkami a čokoládou a pak je unesou na práci do Milgajova. Jinak, že půjde Stotřicetosmička na součástky. Jakmile Milgaj odešel, začal zase autobus hořekovat. Co ho to potkalo. Však Luboš byl někdy protivný, ale krmil jej kvalitní naftou, dobrou vodou, pečoval o něj a dělali poctivou práci. Nakonec se zamyslel. Milgaj ho lákal jako v pohádce o Smolíčkovi pacholíčkovi a jeskyňkách. Tak by mohl zavolat na Luboše podobně jako Smolíček na jelena!

Mezitím se Miri po něm sháněla. Obešla celé parkoviště, ale autobus nikde. Vedle stojící autobus prozradil, že sem přišel nějaký neznámý muž, Stotřicetosmička jej vpustil po chvíli přemlouvání dovnitř a odjeli polu pryč. Vyhledala tedy Luboše a řekla mu to. Ten zuřil. „Zatracený autobus. Jako bych mu neříkal, že nemá nikoho vpouštět. Jen co se vrátí, tak dostane co proto!“

Najednou uslyšeli volání: „Za cesty a za silnice, Lubošovy zlaté ruce, kdepak řídí? Stotřicetosmičku jeho otročiti nutí!“ A pak ještě: „Za hory, za doliny, ke slechům Miriny, nechť se nese. Do Milgajova černokněžník její autobus veze.“ Oba dva se na sebe podívali, nic neřekli, sedli do služebního auta a už upalovali po dálnici. „Jak se vlastně do toho Milgajova dostaneme,“ ptal se Luboš Miri. „Myslíš, že řekneme nějakou kouzelnou formuli, jako v pohádkách o mašinkách. Například: svodidlo, čára, silnice, dálnice; prosíme vás velice; pusťte nás do světa Milgajova.“

A náhle se ocitli uprostřed náměstí, kde se to jen hemžilo pohádkovými postavami. Byla tam také zastávka autobusu. Zastavili na ni a ptali se lidí, kudy tudy do Milgajova. Lidé se jen zděšeně podívali a šli ihned pryš. Pouze jedna paní se nabídla, že jim ukáže cestu. Bydlí prý hned vedle Milgajovy říše. Však ona se ho nebojí. „Je vážně tak zlý,“ zajímala se Miri. „Je podlý, rád ponižuje lidi a loupi malé děti na práci. Ale je taky dost ješitný a nechá se snadno vyhecovat. To je jeho slabina. A nesmíte mu ukázat strach“ radila a ukazovala cestu. Než vystoupila, popřála jim hodně štěstí. Luboš i Miri poděkovali a pokračovali do temné říše černokněžníka.

Jakmile minuli ceduli s nápisem: Zde je Milgajovo, rázem se sneslo šero. A objevil se sám černokněžník. Byl obrovský, zlýma očima je propichoval a odporným hlasem prohlásil: „Nikdy ten svůj autobus neosvobodíte. Vzdejte to rovnou. K mému hradu se nedostanete a pokud náhodou ano, nedostanete se živí ven.“ „To mluvíš ke mně?“ zeptal se Luboš ledovým hlasem. Vůbec se ho nebál. Milgaj znejistěl a trochu se zmenšil: „No, bojte se mě.“ Luboš si jen pohrdavě odfrkl. Milgaj uviděl, že se jej nezastraší, tak raději zmizel.

Vyrazili po cestě. A začalo boží dopuštění, pršelo, ostře fučelo, blesk stíhal blesk. Do toho se začaly na cestě hromadit z ničeho nic překážky. Padaly tam větve, ze země vyrůstaly patníky. Luboš se tomu zdatně i přes hrozné počasí vyhýbal. Cesta začala prudce stoupat a byla čím dál víc plná bahna. Kola se hrozně bořila, ale nevzdali se. Nakonec šťastně vyjeli a zdáli uviděli hrad. Jak to tak k němuž vedla úzká klikatá cesta. A špatné počasí pokračovalo. Do toho se začalo ze všech stran ozývat. „Otočte to, nikdy se ke mně nedostanete; Svrhnu vás do propasti, nebo tam spadnete sami. Ovšem Luboš si toho nevšímal, ba vypadal, že o to víc se snaží ze sebe vydat to nejlepší.

Když dojeli před hrad, stál tam zaparkovaný Stotřicetosmička. „Co vy tu děláte,“ vykřikl radostně. „Vyslyšeli jsme tvé volání a přišli tě vysvobodit,“ pravil Luboš. Z okolních věžích, kde byly uvězněny děti, se začalo ozývat, ať je taky vysvobodí. A tu se opět zjevil Milgaj. Opět byl o něco menší, než když jej viděli prvně. „Zvládli jste cestu. A krom autobusu chcete osvobodit i děti. Autobus si klidně odvezte, seženu si jiný. Ale děti mi nechte.“ „To tedy ne,“ ozval se Stotřicetosmička. „Já tu klidně zůstanu, ale děti pusť!“ „Žádný ufuněný autobus mi tu nebude rozkazovat!“ „Můj autobus nebude nikdo nazývat ufuněný,“ vyjel po něm ostře Luboš. „Nejhorší kopce zvládá hravě a když tak koukám na tvoje špinavé nádvoří, tak hádám, že ty asi nejsi bez funění ani schopen uklidit!“ Milgaj na Luboše nejistě zíral nevěda, co říct.Viděl, že na něj jeho naparování neplatí. Po chvíli pravil: „Tak víte co, až bude tomto nádvoří vše zářit čistotou, tak pustím autobus i část dětí.“ Miri i Luboš vzali kýble, vodu, hadry a při úklidu přemýšleli, jak to udělat, aby Milgaj pustil všechny děti.

Když už měli skoro vše uklizené, tak se tam začaly objevovat na zemi velké skvrny. „máte tam špínu,“ chechtal se Milgaj, „takhle ty děti neosvobodíte.“ Vzali tedy znovu čistou vodu a jali se drhnout skvrny. Ale ony tam naskakovaly další a další a Milgaj se zlomyslně chechtal. „Ty Milgaji, ty jsi vážně strašně neschopný čaroděj. Ty vlastně neumíš nic udělat sám,“ otočila se na něj Miri. „Na to mám přece lidi.“ „Jenže jak vidno, tak ani s nimi to nedokážeš. Umíš skvrny utvořit, ale nechat je zmizet, to už nedokážeš.“ „Prosím tě, Miri,“ ozval se Stotřicetosmička, „i s těmi skvrnami to tu vypadá lépe než před tím. Holt to je černokněžnická nula. Neumí krom ničení nic jiného.“ Milgaj se nafoukl, zamumlal zaklínadlo a rázem se vše na nádvoří blýskalo. „Cha, dostali tě. Nádvoří je čisté a ty koukej propustit děti a mě.“

Milgaj div nepukl vzteky, že se nechal vyhecovat. „Nepustím! Já jsem zlý čaroděj. To jste si vážně mysleli, že splním, co jsem slíbil? Že budu hrát fair play? Jste hloupí, slabí, neschopní. Můžete vylít vodu z kýblů a jít domů.“ Luboš mu chtěl něco říct, ale Miri vzala kýbl s vodou, došla k Milgajovi a jakoby zakopla a vylila všechnu špinavou vodu na černokněžníka se slovy: „Jen jsem šla vylít vodu do příkopu, ale když jsem neschopná, tak jsem neschopná...“ Děti řičely smíchy a Luboš se rozchechtal na celé kolo. Miri i Stotřicetosmička na něj zírali. Bylo to poprvé, co ho viděli a slyšeli smát se. A hle, uvolnily se veškeré brány, mříže a dveře a děti utíkají pryč ze svého vězení. „No jasně, smích zvlášť v obtížné situaci osvobozuje,“ došlo Miri. Milgaj se pokoušel děti zadržet u brány hradu, ale než tam vůbec doběhl, byly pryč. Tak aspoň zavřel autobusu a posádce. A jak stál ve výklenku brány, bylo jasně znát, jak je teď malý a slabý.

Ale naparoval se: „Děti se vám možná podařilo osvobodit, ale vy tu zůstanete otročit navěky.“ Stotřicetosmička se ušklíbl: „A jak, já jsem volný a můžu vesele naložit Luboše i Miri a až otevřeš bránu, odjedu. A tu bránu někdy otevřít musíš, abys mohl taky ty vyjít ven.“ „Já se proměním třeba v ptáka a uletím.“ Tu se ho Luboš zeptal v co všechno se umí proměnit. „Chceš mě vyhecovat, abych s proměnil v něco malého a tys mě snadno zničil? To se ti nepovede.“ Luboš jej ubezpečil, že to neměl na mysli. Spíš by ho zajímalo, zda by se dokázal proměnit v něco velkého, třeba slona. Ale to asi ne, což. Už je přece malý a slabý a asi z něj většina sil vyprchala. Takže na něco tak velkého prostě nemá. „Udělám ze sebe největšího slona, jaký může být!“ Sebral veškeré své síly a začal se proměňovat v obrovského slona. Rostl do výšky větší jak čtyři metry. Jenže stál ve výklenku brány a ten měl přesně čtyři metry. Však jím Stotřicetosmička musel projíždět opatrně, aby si neodřel střechu. A výklenek a celá brána s ním se začal bortit. Aby se Milgaj vyhnul padajícím kamenům, chtěl jim uletět. Jenže už měl opravdu málo sil a tak se proměnil v mouchu. Kamenům sice unikl, ale kolem proletěl havran, otevřel zobák a mouchu Milgaje spolkl.

Den se rázem rozjasnil a Luboš naskočil do autobusu, děti tam taky nastoupily, Miri sedla do auta a jeli pryč. Cestou zpátky rozvezli děti do jejich domovů. Potom zamířili do reálného světa. Jelo se daleko pohodlněji a tak měli dostatek prostoru, aby si vše vyříkali. Luboš se zlobil, že Milgaje pustil dovnitř i přes jeho jasný zákaz. „Myslel jsem, že ti na mě nezáleží,“ přiznal se Stotřicetosmička, „tak jsem rychle podlehl Milgajovým slibům.“ „Jaktože nezáleží, copak se o tebe dostatečně nestarám?“ „To staráš, ale jsi často zamračený a nemluvný. Dnes to bylo poprvé, co jsem tě viděl smát se. A byl jsi taky hnusný na Gabru a to si nezaslouží!“ Luboš se dlouze zamyslel. Uznal, že má autobus pravdu a začal se omlouvat. Však ví, že je někdy morous, ale záleží mu na Stotřicetosmičce. A slibuje, že se bude víc usmívat. Ale oni musí taky pochopit, že každý dává druhému najevo přízeň jiným způsobem. Stotřicetosmička na něj nedůvěřivě koukal. „No tak, já už vím, že je svět krásný.“ Po těchto slovech se usmířili a do světa lidí vjeli s širokým úsměvem.

Autor: Zuzana Syrůčková | neděle 4.8.2019 10:34 | karma článku: 6.38 | přečteno: 156x

Další články blogera

Zuzana Syrůčková

Žlutá pohádka - Uličnický Dvěstědvacítka

Říká se jaký pán, takový krám. A to platilo i u Dvěstědvacítky. Když přijel jako úplný nováček do firmy, obhlíželo si jej spousta řidičů. Dva z nich na něj vesele zamrkali a on jim ochotně zablikal na oplátku.

28.7.2019 v 15:45 | Karma článku: 6.85 | Přečteno: 238 | Diskuse

Zuzana Syrůčková

Žlutá pohádka - Dvěstěsedmnáctka bojuje proti nepořádníkům

Byly autobusy a posádky, které dbaly na úklid a čistotu více než ostatní. A tak je velmi hnětlo, když po sobě cestující zanechali nepořádek.

7.4.2019 v 14:03 | Karma článku: 8.82 | Přečteno: 270 | Diskuse

Zuzana Syrůčková

Žlutá pohádka - Bojácný Stodvacetšestka

Vedle Osmdesátky stával často Stodvacetšestka. Jezdil s ním otec a syn – Honza starší a Honza mladší.

31.3.2019 v 16:23 | Karma článku: 9.07 | Přečteno: 246 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Jiří Turner

Czecho Cowboy

O strastech našich zemědělců slyšíme den co den. Když mělo být sucho bylo mokro, když bylo sucho, mělo být mokro. Když nemělo mrznout, mrzlo, a opačně. A teď ještě do toho všeho vlci a hlodavci. Není žádná idyla být zemědělcem.

18.8.2019 v 11:46 | Karma článku: 5.15 | Přečteno: 225 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

Copak nechápeš, brácho, že takhle to zabíjení nikdy neskončí...?

Ve jménu nejrůznějších nálepek ženou (většinou) staří fanatici (většinou) mladé muže do válečné vřavy. Němec, Rus, Žid..., křesťan, muslim..., ismy, anti-ismy atd., skoro bez konce.

17.8.2019 v 17:11 | Karma článku: 14.91 | Přečteno: 400 | Diskuse

Vlastimil Šantroch

Vzpomínka

Vzpomínám na jednu nádherně prdlou bojovnici. Na Kozu s motýlími křídly, na Olinku Joklovou, která před čtyřmi lety odešla mezi anděly.

16.8.2019 v 12:55 | Karma článku: 10.65 | Přečteno: 313 | Diskuse

Vojtěch Kemenny

Růžová

Básnířka Jana Štroblová napsala soubor básní, které opisují kalendářní rok, nejsou jen o tom viditelném - o počasí, o změnách v přírodě, ale vyjadřují i pocity a myšlenky. Bylo mi ctí poezii doplnit ilustracemi.

14.8.2019 v 23:01 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 71 | Diskuse

Pavla Hermannová

Z deníku učitelky základní školy 14

Synkové si toho dne hráli v naší domácí ZOO a potřebné práce se mi podařily zvládnout rychleji. Chystala jsem se do postele, netušila jsem ovšem, co mi zanedlouho poletí hlavou...

14.8.2019 v 8:47 | Karma článku: 25.39 | Přečteno: 813 | Diskuse
Počet článků 11 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 1103
Nesnáším bariéry v hlavách lidí. Chci proti nim psát. Nesnáším slepé papouškování. Chci, aby se přemýšlelo.

Najdete na iDNES.cz