Pohádka na nedělní odpoledne

Tato pohádka vznila již před mnoha a mnoha lety. Nehledejte v tom žádné velké umění, žádný hlubokomyslný podtext. Je to prostě jen snaha o malé oddychové vyprávění.               

Princezna a drak

Byl jednou jeden král a ten měl tři dcery. Když bylo nejstarší osmnáct let, zavolal si ji král k sobě a řekl: ,,Milá dcero, ačkoli jsi ze všech nejstarší, nejkrásnější a nejchytřejší, zůstáváš na ocet. Zaslíbil jsem tě kdysi princi ze sousední země, ale ten bohužel zemřel dřív, než se o tom dověděl. Jinak by si tu smrt určitě rozmyslel. Od té doby se pro tebe nenašel nikdo vyhovující. Musíš se po někom ohlédnout sama.” Princeznu to ani příliš nezarmoutilo, jen si pomyslela ,,To je skvělé, aspoň si trochu užiji života. Dokud mi nebylo osmnáct, poroučel mi otec a kdybych se vdala, poroučel by mi manžel.”

Nějaký čas žila podle svého gusta, ale po čase se o ní začínali ucházet ženichové - většinou urození princové. Jenže princezně se do vdavek moc nechtělo. Prohlásila, že si vezme pouze toho, kdo ji oslní něčím výjimečným. Díky tomu se začalo do království hrnout ještě více ženichů. Někteří se snažili princeznu oslnit dary, jiní zase svým uměním, ti hloupější se snažili oslnit svou krásou a ti nejhloupější, kteří si mysleli, že jsou chytří, se snažili oslnit tou chytrostí. Žádný z nich neuspěl.

Až jednou k zámku přišel drak. Někdo si určitě myslí, jak si jen může nějaký šeredný drak myslet, že okouzlí princeznu. Jenže on to nebyl klasický pohádkový, šeredný drak. Naopak měl velice roztomilý čumák, šibalské oči, krásnou blýskavou zelenou kůži a nádherně dlouhý ostnatý ocas. Princezně hned padl do oka a když ukázal vlastnosti u chlapa nezvyklé, to jest inteligenci a milé chování, pravila, že si vezme jeho a nikoho jiného.

Brzy se konala velká svatba a po ní si drak odnesl princeznu do svého sídla - krásného hradu uprostřed údolí plného malých chaloupek, kde bydleli drakovi poddaní. Ti si nevěstu svého pána okamžitě zamilovali stejně jako kdysi jeho. Ona s drakem moudře panovala, že se nikdo neměl špatně a naopak poddaní se ze všech sil snažili, aby království vzkvétalo. Nové paní zámku tedy nastaly zlaté časy, ale po nějaké době  zjistila, že jí k úplnému štěstí stále něco chybí. Začala tedy přemýšlet co je jinak. Nakonec na to přece jen přišla. Vadilo ji, že ona je člověk a její muž drak. Večer se s tím svěřila manželovi a ten ji řekl: “Po čase se sblížíme, ale musíš ještě pár let vydržet.”

Princeznu to na chvíli uspokojilo, ale čím více čekala tím méně byla trpělivá. Začala komandovat služebnictvo i svého muže. Též se u ní začaly projevovat dračí choutky, avšak poněkud jiné než mívají draci. Chtěla totiž alespoň jednou týdně k večeři malé dráče hlavně z drakova příbuzenstva. A když jí někdy odmítli dodat dráče, rozběsnila se, že se všichni raději uklidili do bezpečí v hadím doupěti. Ječela, dupala, případně hlasitě brečela. Drak se velmi trápil a říkal si: “Proč se jen stala z tak hodné a chytré dívky taková dračice.” Přemýšlel, jak ji napravit, domlouval ji, vařil ji odvary z různých bylin. Jeden den vařil odvar z dobromyslu, vařeném na dračím ohni, další den to byl laskavec vařený v dračích slinách a další byliny. Leč vše bylo marné. Princezna se k lepšímu neměnila, spíš naopak. Její vrtochy byly čím dál tím horší. Až se jednou drak naštval a řekl jí: “Má milá, buď budeš sekat dobrotu, nebudeš zlá, panovačná a ani nebudeš mít tyto odporné dračí choutky, nebo tě odsud vyženu. Toho se princezna zalekla, protože i přes svoje vnitřní změny nepřestala draka milovat. Prosila a slibovala, že se polepší, jen aby jí manžel nevyháněl. Drak jí nakonec odpustil a dal jí druhou šanci.

Princezna draka nezklamala a slib dodržela. Nekomandovala již služebnictvo, nevztekala se, když nebylo ihned po jejím a začala být opět milá. Ba dokonce přestala pojídat dráčata.

Nejdřív jí to připadalo neuvěřitelně otravné, ale potom si na dobré chování zvykla a vůbec nechápala, proč se chovala tak šeredně. Jejich vztah nabyl původní láskyplnosti. Princezně se začala měnit podoba. Po celém těle ji rostly pěkně zelené šupiny, z kostrče jí vyrostl ocas a brzy se zní stala krásná, urozená dračice. Její manžel byl tou změnou nadšen a rád vyhověl jejím novým dračím choutkám – přinášel ji urozené prince ze všech koutů země.

A tak se dračí sluj pod hradem plnila kdysi odmítnutými ženichy, které jim kuchař připravoval k nedělnímu obědu. Mělo to však nevýhodu. Brzy se to rozkřiklo po celém světě a princové se raději vzdali svých titulů. Mladík, nemající před svým jménem slovo “princ”, nevzbuzoval u princezny laskominy. Ubývalo proto princů a knížat a hrabat a baronů. A tak vznikla republika.